Věra Bartošková půl života strávila v Praze, ale do Duchcova ji přitáhly kořeny. Rodina Bartošků hrála v dějinách malého města významnou roli. Julius Bartošek, jeden z mála Čechů, kteří kdy získali francouzský řád Čestné legie, se stal prvním ředitelem prvního českého gymnázia v severních Čechách. Jeho syn, literárním jménem Ilja Bart, patří k rodu těch výrazných básníků, kteří kdysi totalitě přitakali, a režim jejich pozdější pochyby brutálně potlačil. Věra Bartošková je dcera Ilji Barta zvaného kdysi „básník rudého Severu“ a zároveň vnučka muže, který v Duchcově založil české střední školství na tehdy výrazně německém severu Čech.
Lenin na záchodě
„Do Duchcova jsem se dostala díky svému tátovi, ten se stále do tohoto kraje vracel. Pamatuji si poslední putování s ním v roce 1972 po Krušných horách. Tehdy jsme byly svědky umírání stromů, kdy se během několika měsíců z bohatých jehličnatých lesů staly pusté planiny,“ vzpomíná Věra Bartošková.
Navzdory této zkušenosti se během několika let do Duchcova přistěhovala natrvalo. Zpočátku bydlela Věra na duchcovském zámku nebo u rodiny malíře Podrackého. Později se stala ženou publicisty a historika Pavla Koukala, se kterým má dceru Šárku a syna Matouše. Duchcov byl tehdy město určené k likvidaci. Důsledky tohoto odpisu si město i přes snahu pozdějších samospráv nese stále. Sama Věra Bartošková žije v bývalé patricijské části města, která dnes připomíná Most těsně před zbouráním. „Takový osud města kdysi významného se podepsal i na lidech. Táta tu měl řadu přátel z mládí, ale mě to přišlo jako cizí místo,“ říká Věra.
Po krátké zkušenosti ošetřovatelky a zdravotní sestry v psychiatrických léčebnách byla Věra přijata na studium sociologie a vzdělávání dospělých při Filozofické fakultě University Karlovy, které úspěšně dokončila. V Duchcově se v 70. letech stala vedoucí kulturního domu. „Mojí kariéru však ukončil Lenin na záchodě,“ vzpomíná s úsměvem. Tehdy skupina malířů při malování interiéru kulturního domu odstranila obraz Lenina ze zdi a umístila jej na pánském záchodě. Tehdejší funkcionář KSČ Jiří Solovjev tento projev neúcty vzal jako politickou provokaci. Nepomohl ani dopis malířů, že obraz soudruha Lenina dali na záchod jenom proto, aby jej uchránili před zničením. „Vyhodili mě na hodinu, ale tehdy to nebylo tak jednoduché, měla jsem děti. Proběhl soud a dokonce mi proplatili prošlou mzdu až do doby soudu. Přesto mi tehdejší předseda MěNV Duchcov Onderka doporučil, abych raději přešla k technickým službám. Říkal tehdy, že koncerty na zámku lidé sice uslyší, pak vyjdou a nic. Kdežto když se postaví cihlová stěna, je to vidět,“ vzpomíná Bartošková.
Slavná éra Revue Teplice
Na konci 70. let se Věra Bartošková na dlouho dobu upsala médiím. Tím prvním byl Směr a pak Revue Teplice. Tento časopis se i v době normalizace stal jednou z mála svobodných zón především v oblasti kultury. Dodnes řada pamětníků na Revue Teplice nostalgicky vzpomíná. „Měla jsem na starosti kromě jiného i kulturu. Dávali jsme prostor umělcům, kteří tehdy nebyli právě prorežimní. Takovým byl například dnes světově proslulý experimentální básník Emil Juliš. Později jsme se podíleli i na pořádání básnických soutěží. Publikovali zde i Roman Szpuk, Martin David nebo Pavel Rajčan, Marta Gärtnerová, Marie Dolistová a další,“ doplňuje Věra.
Revue Teplice zanikla v roce 1990 a vzápětí na jeho tradici navázala Severočeská revue. Ta se položila o rok později. Tehdejší sponzoři, teplické sklárny a lázně, měly zkraje 90. let docela jiné starosti. Labutí písní legendární Revue Teplice byla publikace připomínající první ekologické demonstrace v Teplicích Chceme čistý vzduch. Tu sestavila Věra Bartošková s pomocí kolegů z redakce a fotografů v roce 1990.
„Moje nejlepší novinářská léta byla od roku 1992 do roku 1995, kdy jsem pracovala pro Severočeský deník. Tehdy se dělo tolik věcí, které českou společnost ovlivňují dosud. Psát o tom mě opravdu bavilo, protože jsem věřila, že to pro veřejnost má určitý význam,“ tvrdí Věra Bartošková. Mezníkem pro její dráhu byl zánik Severočeského deníku. Tehdy se rozhodla pro dráhu publicistky na volné noze.
Publicistkou na volné noze
„Najednou jsem měla více času na své vedlejší aktivity. V roce 1991 jsem spoluzakládala Společnost přátel města Duchcova a o 3 roky později vzniklo i nakladatelství Kapucín. V té době jsem také přišla s nápadem uspořádat v Duchově Casanovské slavnosti,“ říká Věra Bartošková. Hned první ročníky měly se svým originálním programem velký úspěch. Dnes už jsou slavnosti duchcovskou tradicí.
„U zrodu této akce stála naše reedice knížky Františka Tichého Casanova v Čechách. Tu jsme vydali v našem nakladatelství a za účasti předního historika a casanovisty prof. Josefa Polišenského pokřtili na italské ambasádě,“ vzpomíná Věra. První publikací duchcovského nakladatelství, jehož název nepřipomíná mnicha, ale vysoce kvalitní typ uhlí, byla útlá sbírka veršů pozorského básníka a malíře Horymíra Zelenky Spanilé jaro. Sám autor se své knížky vydané v roce 1994 bohužel nedočkal, zemřel o 2 roky dříve.
„Kapucín je nakladatelství, které stále děláme na koleně. Každá knížka je pak malý zázrak. Zázrak je také to, že jsme se nedostali do dluhů, jak je v této branži běžné. Závisíme i grantech, ale držíme svoji linii i ediční řady, ty jsou zaměřené vedle poezie a prózy, na duchcovenses, historii severních Čech, výroční tisky a výtvarné umění,“ vypočítává Věra Bartošková. Zájemci o dějiny Teplic uvítali publikaci Karla Kupky o zaniklých částech města, Dagmar Böhmnová v Kapucínu vydala své Requiem za zaniklé obce severních Čech a čtenáři vysoce ceněná byla i knížka duchcovského historika Jiřího Wolfa o skřítcích a zjeveních Krušných hor.
Věra Bartošková vydala 4 sbírky básní a editorsky připravila více než 30 knížek. V současné době je jejím autorsky nejvýraznějším počinem publikace Duchcovský poklad v Lahošti – evropský fenomén. Kniha o keltském pokladu vyšla v Kapucínu před 2 lety a dnes je diskutovaná ve Velké Británii, Francii i Německu. „Keltské dědictví mě v tomto kraji velice zajímá, je to mystika místa, kterou tu neumí lidé pochopit,“ říká Věra Bartošková.
Vznášení nad krajinou
„Jsem ráda, že konečně vydáme knihu o boji o zámek Jezeří. Bude to příběh novinářské, politické i občanské kampaně, jejímž cílem je záchrana tohoto zámku na hraně Krušných hor a tzv. Armagedonu neboli někdejšího Dolu československé armády,“ plánuje Věra. Zámek Jezeří považuje za jeden ze symbolů přežívání tohoto kraje. Ten v době hlavních bojů o záchranu navštívili Václav Havel i princ Charles. A boj stále ještě není skončený. Dalším počinem nakladatelství Kapucín i Společnosti přátel města Duchcova budou oslavy 100. výročí narození Ilji Barta.
„Jsem v tom dost angažovaná tím, že jsem jeho dcera, ale i přesto tvrdím, že to je nejen pro severní Čechy nevšední a především zajímavě rozporuplná osobnost,“ směje se Věra Bartošková. Malé jubileum v tomto roce slaví i výtvarně-ekologické sympozium Vznášení nad krajinou. To Věra Bartošková pořádá v Duchcově už 15. rokem. Jedno z divácky nejatraktivnějších sympozií bylo věnováno Českému Středohoří. Společnost přátel města Duchcova v roce 2002 připravila unikátní výstavu více než 100 obrazů a kreseb od slavných i méně známých tvůrců mapujících tuto krajinu. Expozice na duchcovském zámku a v místním informačním centru navštívil téměř 1 tisíc návštěvníků. „Letošní 15. ročník bude věnovaný filmům,“ říká Věra. Víc však nechce zatím prozradit.
Věra Bartošková má ke krajině ekologicky vypjatý postoj, který nemusí v tomto střízlivém světě každému sedět. Mnoho jejích aktivit však oslovilo nejen vrstevníky, ale i mladší generace. „Na severu se likviduje krajina od velkých lokalit po místní záležitosti s takovou lehkostí, o jaké se nikomu v jiné části Čech nemůže ani zdát. Udivuje mě především to, že u nás je to až na výjimky každému jedno. Platí, že destrukce krajiny se odráží i na lidských povahách,“ tvrdí Věra Bartošková.
INFO: Kdo je Věra Bartošková
Věra Bartošková se narodila v roce 1946 v Praze. Od roku 1974 žije v Duchcově. Během let se stala členkou volného sdružení Teplický Šlauch 2000, Poutníků Českého středohoří, Společnosti za záchranu Jezeří a Společnosti přátel města Duchcova. Rovněž patří mezi autory Severočeského klubu spisovatelů a Obce spisovatelů Praha. V roce 1994 založila Kapucín, nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova. Po maturitě byla zaměstnaná jako sanitární sestra v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a jako kulturní sestra v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech. V letech 1968 - 1973 vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze.
Skladatel Václav Bůžek složil z jejích veršů kantátu „Černí čápi a bílé labutě“, která měla premiéru v Domě kultury v Teplicích 2004 a o 5 let později tři melodramy „Severočeské nocturno“, které byly uvedeny na 12. Mezinárodním festivalu koncertního melodramu Společností Zdeňka Fibicha v Praze.
Diskutujte (0 příspěvků) Závazná pravidla pro diskuse